Měla jsem za svůj dosavadní život tři auta, dvě ojetá a jedno nové. Vždycky ale měly na kapotě okřídlený šíp. Ne že bych tuhle značku tak milovala, pokaždé je to spíš sňatek z rozumu. Ale klape nám to, nestěžuju si a rozvod nechystám.

Chtěla jsem peugota, snila o Volvu V70 – romantická láska je krásná, ale může být náročná až vyčerpávající. Škodovka? Servis na každém rohu, dostupné díly, cena za údržbu přiměřená. Co víc si můžu přát jako člověk, který potřebuje akorát převoz z bodu A do bodu B, není ani trochu technický typ a v automyčce má klaustrofobii? Pokaždé ve mně převážil praktik.

Navíc jsem typ „obouchávače“. Něžně se při couvání dotknu espézetky za mnou stojícího auta, jindy brutálně najedu na obrubník, div neservu přední nárazník (je plastový, což je super), támhle zas nacouvám do popelnice (naštěstí taky plast). Ťukance na parkovištích nepočítám. Nechtěla bych platit za svoje prohřešky u luxusní značky. 

Na barvě záleží, kvůli bezpečnosti

První auto, felicii, mi sehnal rodinný známý. Měla něco málo najeto a já ji milovala – to víte, když je to poprvé…Táhly jsme to spolu dlouho, ještě jsme si spolu stýskaly nad rezavými pátými dveřmi (typická „nemoc“ jejího druhu), ale pak začala divně trhat volantem, tak jsem ji poslala do bazaru. Druhá „felda“ ke mně přijela rovnou ze showroomu. Mohla jsem si vybrat švestkově modrou, nebo bílou.

Přece nebudeš kupovat bílou, na té je vidět všechna špína, dirigoval mě můj vnitřní kritik. Říká se, že barva auta je pro ženy důležitá, a vážně je – ale hlavně s ohledem na bezpečnost. Šedá, nebo černá? Nejsem blázen, mám na zadním sedadle autosedačku s dítětem. To stejné mimochodem platí i pro lásku k teréňákům. Znáte ženu, která by snila i „nákupní tašce“? Já teda ne. Terénní auto, co se nezmačká při srážce jako krabička sardinek, to je terno! Špatné je, že s takovým obrem jen tak nezaparkujete. Zajet do řady s velkým autem, to není sranda. Pro mě určitě ne.

Auto z ulice? Za ty problémy to nestojí

Po nudné, modré fabii, která ale spolehlivě sloužila jedenáct let (prodala jsem ji myslím těsně předtím, než bych musela měnit polovinu autodílů), přijel k nám domů Žabža kulihrášek. Zelená fabie (ta novější) byla takzvané „erko“, takže měla něco málo najeto, ale jinak byla jako nová.

Stav tachometru je pro mě důležitý, škodovka není staré dobré volvo, které i s 200 tisíci kilometry jezdí jako mladík. A taky nesmí být samozřejmě bouraná. Dál mě zajímá spotřeba (nebudu živit otesánka) a objem motoru. Raději bych měla silnou káru, ale vzhledem k tomu, že autem jezdím sice skoro denně, ale na krátké vzdálenosti, bych platila zbytečně moc na pojistce.

Samozřejmě jsem s sebou na prohlídku vzala automechanika. Nikdy bych nezvažovala pořízení auta na inzerát – myslím od někoho „z ulice“, protože ani odborník nemusí objevit úplně všechny závady. Představa, že se pak s někým dohaduju a doluju z něj peníze za drahou věc, ze které se vyklube šrot, mi nahání husí kůži. Zato pořídit si (mírně) ojeté auto v bazaru mi přijde jako dobré řešení – na výbavu, jakou má Žabža, bych v případě, že by byl nový, finančně nedosáhla. Přitom u nás bydlí už skoro dva roky a až na pár škrábanců si myslím žijeme dost dobře!

Autor: mac